A tak přemýšlím: "Jaká bude moje budoucnost?" Když jsem byla mladá, odpověď byla jednoduchá: s tvou dcerou, se zetěm, s vnoučaty. Ale jak to teď udělat, když jsou byty dnes malé a v rodinách všichni pracují? A tak i teď je odpověď jednoduchá: domov důchodců.

Toto slyšíme stále, říkají to všichni. Ale všichni také vědí, i když to neříkají, že nikdo nechce odejít ze svého domova a jít žít do domova důchodců.

Opravdu nemohu věřit, že by byl lepší jeden noční stolek, stísněný prostor a úplně anonymní život než vlastní byt, kde každý předmět, obraz, fotografie něco připomínají a naplňují tak i den, který nepřináší moc novinek. 

 Často slyším kolem sebe říkat: "Dali jsme ho do pěkného ústavu, bylo to pro jeho dobro." Možná to myslí upřímně, ale oni tam nežijí. Není to ani "menší zlo", je to nutné zlo. 

 I když připustíme, že se člověk nedostane do jednoho z těch míst, která se občas objeví v televizi, kde je personálu zatěžko i dát ti napít, když máš žízeň, nebo se k tobě chovají špatně jenom proto, že se cítí frustrovaní svou prací, opravdu si nemyslím, že domov důchodců by byl odpovědí tomu, komu se možná daří trochu hůř, ale hlavně je sám. 

 Je opravdu nejlepší způsob, jak přemoci samotu, když člověk musí žít s cizími lidmi, které si nevybral a nechtěl? Vím dobře, jak se žije v ústavu. Stává se, že si chceš odpočinout, ale nemůžeš, protože ti vadí hluk druhých, kašlání, zvyky odlišné od tvých. Říká se, že ve stáří člověk přehání. 

 Ale to přece není přehánění představit si, že když si chceš číst, někdo jiný chce zhasnout světlo, nebo když se chceš dívat na nějaký pořad, druzí se chtějí dívat na něco jiného nebo v jinou dobu.  

V ústavu se i nejbanálnější problémy stávají těžké: dostat každý den noviny, hned nechat spravit brýle, když se rozbijí, koupit si věci, které potřebuješ, když nemůžeš jít ven. Často se stane, že ti po vyprání dají prádlo někoho jiného, takže nemůžeš mít nic vlastního.  

Ale nejhorší – když připustíme, že jídlo je obstojné – je skutečnost, že člověk nemůže skoro nic rozhodnout sám: kdy vstát, kdy si lehnout, kdy rozsvítit, kdy zhasnout, kdy a co jíst. A pak, když je člověk starý (a víc se stydí, protože se už necítí být tak hezký jako dříve), je nucen ukazovat vše ostatním: nemoc, tělesnou slabost, bolest, a to bez jakéhokoliv soukromí a jakéhokoliv zohlednění, že se stydí před druhými.  

Někteří lidé říkají, že v domově důchodců "máš všechno a nejsi nikomu na obtíž". Ale to není pravda. Člověk nemá všechno a být v ústavu není jediný způsob jak nepřekážet svým nejbližším.  

Alternativou by bylo: moci zůstat doma s trochou pomoci, a když se člověku začne dařit hůře nebo když onemocní, pak dostat pomoc ve vlastním bytě tak dlouho, jak bude třeba.  

Tyto služby sice již existují, ale spíše na papíře než ve skutečnosti. Každý správní úřad by měl zaručovat asistenci. Je nás skutečně hodně, kdo bychom mohli zůstat doma jen s malou pomocí (malé nákupy, placení účtů, trochu úklidu atd.), nebo s domácí zdravotní péčí (rehabilitace, lékař, zdravotní sestra), jak ji předpokládá italský zákon. 

 Není pravda, že tohle všechno je příliš nákladné. Tyto služby stojí třikrát až čtyřikrát méně než moje eventuální umístění do LDN nebo do domova důchodců. V cizině je to prý jiné. U nás se naopak často stává, že skončíš v domově důchodců, aniž by ses k tomu sám rozhodl. Nerozumím, proč se bere ohled na tvoji poslední vůli, ale proč se ti nenaslouchá, když ještě za svého života říkáš, že nechceš žít v domově důchodců. 

V televizi jsem slyšela, že v Itálii bylo vynaloženo tisíce a tisíce miliard lir na postavení nových ústavů s celkem se 140 000 lůžky. I kdybych bydlela v nějaké chatrči, byla bych ráda. Ale já mám byt a postel, svou postel už má. Není třeba stavět nové kuchyně, aby se pro mě připravil oběd, můžete klidně použít tu moji. Nepotřebuji, abyste mi stavěli novou velkou halu, kde se můžu dívat na televizi, já mám televizi ve svém pokoji. Moje koupelna i záchod ještě dobře fungují. Můj byt potřebuje nanejvýš připevnit na zdi nějaká madla a držáky: stálo by to mnohem méně. 

 Pro svou budoucnost si přeji mít svobodu vybrat si, jestli prožít své poslední roky doma nebo v domově důchodců.  

Dnes tuto svobodu nemám. Získat domácí asistenci je velmi těžké, skoro nemožné: poptávka je velká a služby jsou ještě příliš úzce zaměřené. Ale kdyby se tato domácí asistence více rozvinula a byla by tu pro všechny, kteří jí potřebují, nemuseli byste stavět tolik nových drahých míst v ústavech. A také nemocnice by byly méně přeplněné. 

 Proto, i když už nejsem mladá, chci ještě pozvednout svůj hlas a říci, že nechci jít do ústavu a že to nikomu nepřeji.

Pomozte mi a všem starým lidem zůstat doma a moci zemřít ve svém domě. Možná tak budu žít déle, v každém případě ale lépe.